Z mého velice zajímavého života

Cesta do školy

27. listopadu 2014 v 16:41 | Gurmánka :)
Ahoj, tak jsem se rozhodla podělit se s vámi o způsob svého ranního cestování ve všední dny. Skoro každý školní den jezdívám autobusem, který jen tak mimochodem vyjíždí o 3-4 minuty dříve než by měl.
Budík mi vždy zvoní v 6:00, ale já ho s klidem nechám odložit o 5 minut a spím dál. Z postele se vyhrabu až kolem 6:20 a po domě začnu pobíhat jako zběsilá. Nesnídám, ale zato si dělám pořádné svačiny. Když je 6:35 (3 minuty před odjezdem autobusu), tak začnu pobírat všechny své věci a házet je do vstupní místnosti a to už na sebe navlékám boty. Bundu si oblékám jen na jeden rukáv, protože už hodně nestíhám a pobírám vše, co unesu. Když vybíhám z baráku, tak za mnou vlaje bunda a za cesty se snažím všechny věci nastrkat do batohu. Jen co se mi to povede, běžím seč můžu, abych neměla průšvih, protože další autobus jede až v 7:15 a to bych zameškala první hodinu.Zatím se mi ani jednou nestalo, že by mi bus ujel. Skoro pokaždé se na mě autobusák kření, protože jsem udýchaná a nemůžu ani mluvit.
Doufám, že vás můj článek zaujal.
Gurmánka :)

Z nudy o hodině

12. listopadu 2014 v 17:06 | Gurmánka :)
Venku padaj žluté listy
a my tu teď píšem testy.
Ještě několik hodin nás čeká
a to nás všechny hrozně leká.
Je to všechno hrozný sen
nebo je zas školní den?
Já už chci být zpátky doma,
tam mě přeci čeká máma.
Čeká i zbytek rodiny,
večer si dáme horké maliny.

Má strastiplná cesta

13. září 2014 v 15:05 | Gurmánka :)
Jednou jsem se rozhodla, že po škole půjdu domů pěšky. Tehdy jsme už bydleli v J*** a ta není moc daleko od K***, kam chodím na gymnázium. Hned, jak nám skončila hodina, vyprovodila jsem svou kamarádku Anchor domů. Protože jsem byla trochu líná, chtěla jsem si cestu zkrátit lesem. Nikdy jsem tam nebyla, ale spoléhala jsem se na své orientační schopnosti.

Ty mě naštěstí vůbec nezklamaly. Šla jsem po lesních cestách stále směrem na O***, které leží mezi K*** a J***. Když jsem vylezla na jeden veliký kopec, tak jsem si myslela, že už domů dojdu bez problémů. Mezi mnou a O*** byl už jen prudký svah této vyvýšeniny a tři pole. Slézt z kopce byla hračka a na prvních dvou polích téměř nic nerostlo - když ano, bylo to lehce překročitelné.

Pak už přede mnou bylo jen pole s řepkou olejkou. Stoupla jsem si na nedaleký kopeček z hlíny a hledala nejkratší cestu. Měla jsem dvě možnosti. Buď po jedné cestě celé pole obejít, nebo to vzít druhou hodně krátkou a trochu zarostlou. Chvíli jsem se snažila dohlédnout, kam přesně vedou, ale s úplnou přesností jsem to určit nemohla, byla to totiž docela dálka.

Nakonec jsem se rozhodla pro tu kratší. Ze začátku byla jen trochu zarostlá, ale postupem času přibývaly kopřivy a vysoká tráva. Nakonec jsem si uvědomila, že jsem ze všech stran obklíčená. Zepředu a zezadu rostly přes metr vysoké kopřivy, nalevo asi dvoumetrová řepka olejka a vpravo se tyčil vysoký plot. Co teď? Řekla jsem si, že nemá cenu se vracet, kopřivami se mi nechtělo a přes plot jsem nemohla. Jediná možnost byla jít řepkou olejkou.

Vešla jsem tedy do pole a začala se jí prodírat. Zprvu to byla docela zábava, ale pak už jsem vůbec nemohla. Nevěděla jsem, jak daleko od kraje se pohybuji a viděla jsem jen kousek před sebe. A co víc? Pole stále houstlo a ztěžovalo mi pořád víc cestu. Když už se tam téměř nedalo hýbat, začala jsem ty příšerné žluté kytky zalehávat a tím si tvořit cestu. Asi po deseti minutách jsem se dostala ven na straně, na které jsem chtěla vyjít.

"Co to?" Tahle otázka mi automaticky vyklouzla. Přede mnou stál plot! Vracet se mi už vůbec nechtělo, tak jsem se zase prodírala řepkou a kopřivami. Když jsem konečně našla konec plotu, byla jsem celá požahaná a špinavá. Od tehdy jsem pevně rozhodnutá, že už nikdy nevlezu do řepkového pole. Ten den jsem ještě pořádně zmokla, takže jsem byla strašně ráda, když jsem dorazila domů.
 
 

Reklama